S přítelkyní společně bydlíme už skoro 9 let. Oba pocházíme z paneláku za Prahou, a tak když jsme si hledali první společný byt, chtěli jsme, pokud možno, zůstat v dané lokalitě. Přece jen – přátelé, škola, práce. Tři hlavní body, od kterých jsme se nechtěli, nebo spíš nemohli, vzdálit. A protože přítelkyně odmítala bydlet v ruchu velkoměsta, volili jsme opět byt za Prahou. 

Jako mladí a prakticky bez peněz jsme věděli, že budeme muset do pronájmu. Peněz jsme ale neměli nazbyt, takže jsme vzali první byt, na který nám naše finance stačily. Jako brigádníci, tehdy ještě při škole, jsme opravdu šetřili každou korunu, a tak jsme byli rádi, že jsme vůbec něco obyvatelného sehnali. 

Po čase nám přestal malý byt vyhovovat

Pravda, nebylo to nic extra, ale jako mladí studenti jsme to moc neřešili a byli rádi, že bydlíme. Obývák, který zároveň fungoval jako ložnice se studovnou dohromady, a kuchyně – to nám stačilo. Měli jsme všechno, co jsme potřebovali. A byli jsme patřičně hrdí, že konečně bydlíme „ve vlastním“, nezávislí na rodičích. 

Abych pravdu řekl, já měl asi největší radost z toho, že mě nikdo nebude komandovat. Ten osvobozující pocit, že si člověk může jít kdykoliv kamkoliv a přijít klidně v pět ráno, byl osvobozující. Kdybych tenkrát věděl, že roli rodičů do pár let převezme partnerka, která mi bude vyčítat pět piv s klukama v hospodě, když se mám přece věnovat jí, asi bych si tu svobodu užíval ještě víc. 

Tím se ostatně dostávám k našemu problému. Ten malý prostor, za který jsme zprvu byli tak rádi, nám začal lézt na nervy. Stále víc jsme cítili, že oba potřebujeme vlastní prostor, nebo to skončí špatně. Zatímco přítelkyně probírala u kávičky s kamarádkama trendy v bydlení (třeba na základě tohohle článku), já potřeboval pracovat. A naopak. Bylo zkrátka jasné, že nás ten malý prostor pomalu, ale jistě, ubíjí. 

Potřebujeme víc místností. A minimálně dva pokoje. Pro každého jeden. Byli jsme tedy po několika letech znova na začátku akce s názvem byt. Tentokrát ale s tím rozdílem, že jsme oba měli k dispozici finance ze stavebního spoření, které jsme hodlali použít jako investici do bytu. Vlastního bytu. Došla nám trpělivost a pronájem jsme nechtěli ani jako krajní možnost. Člověk, aby se bál jakékoliv investice a před každým koncem platnosti smlouvy se třásl, jestli mu ji majitel prodlouží. 

Hledáme nový byt – tentokrát již vlastní

Chtěli jsme vlastní byt. Bylo třeba si přiznat, že bychom se měli ubírat i jiným směrem, než je jen lehkomyslné žití a užívání si. Začali jsme přemýšlet o rodině. A představa, že se někam harcujeme s dítětem na krku ve mně vyvolávala přinejmenším osypky. Nenávidím změny a stěhování všeobecně. A představa, že za námi při balení těch krámů bude pobíhat ještě malý capart, byla snad ještě horší. 

Bylo tedy jasné, že bydlení musíme vyřešit teď, a proto jsme začali intenzivně procházet inzeráty na Eurobydlení, kde jsou k vidění nabídky stovek realitních kanceláří. Vlastně to měla být i jakási zkouška vztahu. První společná opravdu drahá věc. Investice do budoucnosti a důkaz, že to oba myslíme opravdu vážně. První praktická zkouška před tím, než přijdou děti. Cynicky jsem tenkrát poznamenal, že těch už se bohužel člověk tak snadno jako bytu nezbaví. A vysloužil jsem si za to hodně nemilý pohled. 

Měli jsme jasno v tom, že by se nám hodil byt 3+1, alespoň s jedním balkonem a takový, který by se nám samozřejmě líbil oběma. Platit nájem logicky není to samé jako mít vlastní byt, a tak tady naše názory hrály o to větší roli. 

Dohodnout se na lokalitě byl ale už pěkný oříšek. Přítelkyně trvala na klidné lokalitě, i po vzoru tohoto článku. Já prosazoval, zprvu neúspěšně, Prahu. A chvíli jsem dokonce přemýšlel nad tím, že ji uteču. Naštěstí jsem to ustál, ba co víc, vyhrál. 

Měli jste s vaší drahou polovičkou stejnou představu o společném bydlení?